Velký týden – Zelený čtvrtek

Lidový název „Zelený čtvrtek“ pochází nejspíše z germánského bohoslužebného názvosloví (Greinen-Weinen=plakati) a odtud možná „Gründonerstag“ = „Zelený čtvrtek“. Tento den byl také „čtvrtkem odpuštění“, kdy byli kající se hříšníci přijímáni zpět do společenství věřících v Církvi – tedy: „suché ratolesti“ stromu církevního společenství se opět „zazelenaly“.

Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.

Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.

Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Jedla se jen zelená strava – špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.

V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše, co bylo na Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.

Počínaje tímto dnem umlkají všechny zvony, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Říká se, že „všechny zvony odlétají do Říma“. Podle jisté tradice, když zazní kostelní zvony naposledy, má si každý zacinkat s penězi, pak se ho budou držet celý rok.

Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. “tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:

„My Jidáše honíme a dřevem mu zvoníme. Kdo ho viděl, ať nám poví o nevěrným Jidášovi. Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, že jsi Pána Krista židům prozradil? Za to musíš v pekle hořit, c čertem, ďáblem se tam mořit. Až Jidáše chytíme, do ohně ho hodíme.“

Když skončili, zvolali: „Cruciferum ďáblum“ na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

V Orlických horách házeli lidé do studny chleba namazaný medem, aby se v ní držela po celý rok voda. Odpoledne se nepracovalo.

Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku- či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.

Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.

V západních Čechách panovala pověra, že zůstala-li ve vesnici mrtvola některého souseda přes Zelený čtvrtek, vypukl brzy v dědině oheň. Totéž platilo i o Velkém pátku a Bílé sobotě.